Svatební floristika (4) - Historie svatební floristiky v ČR

Do poloviny 19. století se nevěsty podle místních zvyklostí a finančních poměrů novomanželů zdobily korunkami nebo věnci zdobenými perlami, zlatými plíšky, tylovými květinami a stuhami. Jako první květinové ozdoby se na šaty nevěsty připevňovaly voňavé kytičky. Vůně levandule (Lavandula), rozmarýnu (Rosmarinus) a tymiánu (Thymus) měla mít na nevěstu osvěžující účinek. Jako ozdoba hlavy se později objevuje i myrta (Myrtus).

Skutečný rozvoj zahradnictví v Čechách můžeme datovat k roku 1846, kdy Gustav Dittrich položil v Praze základ slavného květinářského závodu. Nejprve prodával vlastní výpěstky a později je začal i importovat. Sortiment tehdejších květin tvořily například kaly (Zantedeschia), kamélie (Camellia), karafiáty (Dianthus), frézie (Freesia) a růže (Rosa). Mezi vyhledávané druhy patřila i mimóza (Mimosa). Dovážely se listy palem, cykasů, kořenokvětky (Aspidistra) a eukalypty (Eucalyptus).

Na přelomu 19. a 20. století se spolu s rozvojem dovozu květin především z Francie nebo Itálie, dostavila podstatně větší ale hlavně celoroční nabídka květin, zvláště s dlouhým stonkem, např. karafiát (Dianthus), lilie (Lilium), růže (Rosa) a kala (Zantedeschia). Kytice z nich už nebyly tak strohé, měly volnější úpravu a přestávalo se užívat manžet. V této době existovaly značné rozdíly mezi svatební kyticí na venkově a ve městech, mezi kyticí chudých a bohatých svatebčanů. Do módy přišla kytice ve tvaru vodopádu, většinou z bílých květin a zeleně jako je Asparagus a myrta (Myrtus). Jako pomocný materiál se používal drát. Kytice byla kaskádovitě uspořádána a ladila s nevěstinými šaty a vlečkou.

Kolem roku 1900 převládaly takzvané svatební pugety. Jednalo se o soubor bílých květů navazovaných na drát, které se rovnaly od středu kolem dokola a byly ukončeny jakýmsi krajkovým nebo papírovým límečkem. Tehdy musela nevěsta takový svatební puget podle společenského řádu držet ve svých rukou tak, aby jeho umělecké uspořádání bylo vidět a mohla být obdivována jeho nákladnost. Později se vázaly takzvané pražské svatební kytice. Byly jednostranné s přírodním zeleným listovým podkladem, neměly papírové manžety a uprostřed po obou stranách poněkud zploštělé, aby se daly lehce držet. Zdobily se jemným hedvábným tylem, stužkami, zdobenými myrtovými větévkami a zakončovaly se jemnou bílou stuhou s vyšitými iniciálami nevěsty a ženicha a s datem památného dne. Tato kytice působila velmi vzdušně a vázala se z druhů jako jsou netík (Adianthum), Asparagus setaceus, Asparagus densiflorus var. sprengeri, konvalinka (Convallaria), hyacint (Hyacinthus), mahonie (Mahonia), myrta (Myrtus) a růže (Rosa). Kytice pro družičky se zhotovovaly stejným způsobem jako pro nevěsty, byly však celkově jednodušší. Ženich a svatebčané si zdobili knoflíkové dírky prostě, a to jen dvěma proutky myrty (Myrtus) sepnutými bílou tenkou stužkou.

Po 1. světové válce se sukně a šaty zkracovaly. Móda dávala přednost rovné, hladké a nevypasované linii a k té se již převislé kytice nehodily. Ujaly se proto kytice vázané krátce do ruky.

Podle dostupných informací měly svatební kytice ve 20. letech pouze bohaté nevěsty, (pravděpodobně z důvodů poválečné hospodářské krize), nejčastěji z umělých květů. Nevěsty, které kytice neměly, si je u fotografa půjčovaly. Postupem času se přistoupilo opět k vázání svatebních kytic ze živých květů, ať už z jednoho nebo více květů vypěstovaných převážně doma na zahrádkách. Šlo zejména o narcisy (Narcissus) a tulipány (Tulipa). Zvláštností byly kytice z mečíků (Gladiolus). Květenství se muselo rozebrat a každý kvítek se dal do mokré vatičky, připevnil se drátkem a z takto připravených kvítků se uvázala malá kulatá kytička, kterou si nevěsta zavěsila na ruku místo kabelky. Vrátil se i styl svatební kytice biedermeier z různobarevných květů. Kytice byla vytvořená z jednoho květu uprostřed, k němu se dokola přidávaly v soustředných kruzích různě barevné drobné kvítky podle sezóny, které kvetly na zahrádkách. Po určitém čase se přistoupilo k vázání kytic ve francouzském stylu v jemných barvách, většinou bílé, bíložluté, bílomodré a růžové barvě. Byly to kytice převislé, jedno i dvoustranné. Do kytice se přidávala zeleň, například Asparagus setaceus, Asparagus densiflorus var. sprengeri, myrta (Myrtus) a jiné zelené listy a aranžmá se zakončovalo přidáním taftové stuhy. Kytice byly zhotovovány hlavně z bílých růží (Rosa) a kal (Zantedeschia).

Mezi první a druhou světovou válkou došlo k výraznému rozvoji vazačství a aranžování květin. Vznikly mnohé květinářské podniky, specializované vazačské provozovny a konaly se různé kurzy. Trendem této doby bylo používat co nejvíce přírodních materiálů a co nejméně umělých pomůcek. Žádané byly především jednostranné volně vázané kytice. Ke kyticím se připevňovaly dlouhé volně splývající bílé stužky, na kterých byly přivázány myrtové věnečky. Myrtové věnečky nosily nevěsty i na hlavě. Z rostlinného materiálu se používaly například květy citrusů, čemeřice (Helleborus) a růže (Rosa). Vše ve světlých barvách.

Používané rody květin byly hlavně karafiáty (Dianthus), růže (Rosa), kaly (Zantedeschia), tulipány (Tulipa), narcisy (Narcissus), Cattleya, rychlený šeřík (Syringa) a konvalinky (Convallaria).

Během druhé světové války došlo kvůli snížení množství řezaných květin k poklesu úrovně našeho aranžování. Převládal proto tradiční dostupný rostlinný materiál s malým zastoupením zeleně ve vazbě. Zeleň představuje hlavně Asparagus. Postupně se uplatňují i další rody jako sleziník (Nephrolepis), netík (Adianthum), zelenec (Chlorophytum), Monstera a Dieffenbachia. K řezaným květinám používaným ve svatebních kyticích patří převážně karafiáty (Dianthus), růže (Rosa), kosatce (Iris), tulipány (Tulipa), narcisy (Narcissus) a sasanky (Anemone).